Marek Koláček: "Žili jsme jako velká rodina."
(1. část) V rámci oslav 30. výročí založení Českomoravského svazu hokejbalu jsme na začátky našeho sportu v Karviné zavzpomínali také my. Marian Švec inicioval rozhovor s Markem Koláčkem, mužem, který stál v roce 1992 u zrodu karvinského Baníku. Marek, přezdívaný Koláč, patří nejen mezi pamětníky batolecího věku našeho klubu, ale také mezi jeho největší srdcaře. Přesvědčit se o tom muže každý, kdo navštíví tradiční utkání "starých gard" - Old stars game, na kterém Koláč ještě nechyběl. Samotný rozhovor je pak výjimečný nejen svým obsahem, ale také délkou. Proto jsme se rozhodli jej rozdělit do dvou částí. Na tu druhou se můžete těšit již brzy....
Marku, jak dlouho ses aktivně věnoval hokejbalu?
Určitě 20 let. Od úplného začátku. Vlastně se mu částečně věnuji stále, jezdím na různá setkání, hlavně do Karviné, kde si první týden v září zahrajeme a vzpomeneme na ty, co už nejsou mezi námi. Vláďu "Syky" Sýkoru, Romana "Cagi" Pětvaldského, Martina "Bajuse" Václavíka, Karin Zacharovou, ale i na naše dva věrné fanoušky a otce našich spoluhráčů pana Kurze a pana Folwarczného.
Jak vzpomínáš na začátky tvé hokejbalové kariéry?
Začalo to vlastně už před rokem 1989, kdy jsme s Martinem Palou měli mančaft u baráku, kde jsme spolu vyrůstali. Přesně si pamatuji sestavu: Já, Martin Pala, Radek Šerý, Martin Lossl, Karel Strachota a bráška Daniel. To byla osa, velká parta a opravdoví kamarádi. No a jelikož Martin Pala byl vždy perfektní v organizaci, tak domlouval po Karviné různé zápasy. Hráli jsme o prachy a vyhrát třeba 200 Kčs, to bylo něco! To byl nějakej peníz! Vždy se vybrala určitá částka a o tu se hrálo. Jedním z týmu, proti kterým jsme hráli, byla grupa Petra Zachara. Tam hráli Lumír Katz, Roman Pětvaldský, bratři Jílkovi a další páni. To byli souboje barák proti baráku na krev. Když jsme se vrátili všichni z vojny, tak kdo jiný než Martin Pala nás všechny svolal a říká: "Borci, já hrál na vojně v Českých Budějovicích ten hokej s tenisákem, jak my u baráku, ale už to má pravidla. Jmenuje se to hokejbal a chci to tady založit." Tak se i stalo a spojili jsme se všichni, co jsme spolu nebo proti sobě hráli, a založili Baník Karviná. Léta páně 1992!
Vzpomeneš si na soupeře, s kterýma ses potkával?
Na úplném začátku jsme jezdili hrát do Ostravy, kde byly dva mančafty. Jeden pak z Havířova. Hrálo se to bez ofsajdu a bez mantinelů, ale už podle pravidel. Pak se časem udělal druhý tým v Karviné - Kings Band. Časem pak Opava a Frýdek-Místek. S těmi to byla vždy řežba. Největší derby! Po čase ještě přibyl Třinec. Nechci, ať to vyzní namyšleně, ale my v tý době vážně neměli konkurenci. Kdo hrál za Kings Band, chtěl hrát za Baník a časem i ti nejlepší do Baníčku přešli. Například Radim Kijonka, Radek Kancléř, Kamil Kartuš, Roman Pawlíczek, Daniel Folwarczny a další. Nechci na nikoho zapomenout. Všichni skvěle zapadli do týmu a do party. Opravdu jsme žili jako velká rodina.
Jaké bylo složení tehdejšího kádru? S kým jsi hrával?
Vlastně se všemi, které jsem již zmiňoval. Ale z počátku nejvíc s bráchou Danielem, Martinem Losslem, kterému se říkalo Dub, Lumírem Katzem (ten měl přezdívku Maďar) a Martinem Palou. Tomu nikdo neřekl jinak než "hlava". Ale taky se Zachym. Málokdo ví, že měl velký hendikep. Měl problémy s chodidly, ale nikdy to na něm nikdo nepoznal! Byl velmi platným hráčem a byl to takovej náš táta. Vždy to u Martina za nás urovnal a dával na nás pozor. Taky s bratry Jílkovci nebo Pavlem "Kozou" Ševčíkem. Toho přivedl Hlava z fotbalu. Borec přijel na prkně a velmi rychle zapadl. Jak herně, tak do party. Koza je velká rarita. Celou dobu hrál bez holenních chráničů! No a pak přišel Syky nebo Kurzák. Nejlepší hokejbalista co znám, reprezentant, mistr světa a náš klíčový hráč. A to bylo nejvíc! Ty začátky. Jak jsme se převlékali na zastávkách, nebo dokonce v Ostravě v čekárně na veterině! Jezdila se hrát druhá liga do Brna. Sobota/neděle turnajově. To jsou vzpomínky, které nikdy nezapomenu! Konala se spousta turnajů, hlavně u nás v Karviné a v Hodoníně. S těmi jsme měli i družbu a byli velcí kamarádi.
Měl jsi oblíbené číslo dresu? Mělo nějakou symboliku?
92! Od začátku a celou dobu. Byl to pro mě výjimečný rok. Založil se v tom roce náš milovaný Baník, narodila se mi dcera Sára a v tom roce mi bylo 22 let, což je můj den narození a šťastné číslo.
Na pravidelném Old Stars Game, jehož součástí je vždy i následné posezení plné historek ze začátku hokejbalu v Karviné, jsi ještě nechyběl. Když bys měl vybrat jednu nejvýznamnější vzpomínku, která by to byla?
Těch vzpomínek je vážně spousta. Jak jsem již zmiňoval, my byli fakt super parta a jsme do dnes! Vem si, že nebyly mobily, sociální sítě, pevnou linku doma měl málokdo a my se vždy sešli, byli všude v čas a na všem se domluvili. Víš, my se ani nepohádali tak, že bychom se spolu nebavili nebo rozložili tým. To neexistovalo! Vlastně my spolu nemluvili jen týden před Vánoci, kdy se tým rozdělil na Sever a Jih, a hráli jsme proti sobě. To byla taková prestiž o krále Karviné, že to si fakt nikdo nedovede představit! Doslova řežba! Vyhecované, ale vždy na to rád vzpomínám. Hlavně na to, jak se pak šlo na tiskovku do Duhy a tam největší kámoši! Nejvíc vzpomínám na Sykyho. Ten mi nedal nic zadarmo. V jednom takovém klání mi málem usekl kotníky, jak po mně šel. Jak já ho nesnášel! Ale skončil zápas, my se objali a byli zase kámoši. To mi fakt utkvělo v hlavě, protože hrát proti němu byl opravdu oříšek! Nepoznal jsem za svou kariéru tak tvrdého a konstruktivního beka jako byl on.
Tvůj bratr je také bývalý hokejbalista. Jaká mezi vámi byla atmosféra?
Bráška je o pět let mladší a hrál s námi od počátku. Dokonce jsme spolu hrávali ve formaci. Docela nám to fungovalo. Jen byl prostě mlaďoch a moc tomu nedával. Já se ho snažil vychovávat a pak to mezi námi jiskřilo! Na tu dobu byl velký talent. Dokonce byl ve výběrech juniorské reprezentace, ale neměl moc disciplínu. S Martinem Palou bojoval, protože Hlava ho znal a věděl, že z něho může být fakt velký hráč. Proto po něm chtěl řád. On ale raději odešel do Kings Bandu a tam po nějaké době s hokejbalem úplně skončil. To byla fakt škoda. Ale když může, přijde si mezi nás pinknout a zavzpomínat.
Takže s bráchou bylo veselo?
Ano, vzpomínám si na příhodu, kdy jsme stavěli hřiště na průmyslovce. Venku vedro k padnutí, my přibíjeli desku po desce a on naproti z hotelového balkónu na nás se svou holkou volá: "Kluci, jak to jde?!" S Martinem Palou jsme se na sebe jen podívali a prohodili: "Ten kluk ví, že žije." Takový byl můj bráška.
.....Pokračování příště