Veronika Fehérová: "Rivalita není na místě, máme společný cíl."

Veronika Fehérová se společně s Pavlem Osičkou věnuje výchově našich nejmladších talentů. Přípravka a minipřípravka je kategorií, jenž v dětech buduje především lásku ke sportu. To si uvědomuje také Veronika, která k hokejbalu přišla z atletiky a vedle základů práce s holí a balónkem tak muže našim nadějím vštípit i správné pohybové vzorce. Trenérka, jež se ráda vzdělává a rozvíjí je dvojnásobnou maminkou a obě její ratolesti oblékají dres HbK. Nejen na to, jak se cítí jediná žena v ryze mužském trenérském kolektivu, se ptal Marian Švec.

Jak jsi se dostala k hokejbalu? K trénování?

"Letos to budou asi tři roky, kdy přišla nabídka ze strany šéftrenéra HbK Karviná Martina Paly. Tehdy přišel nejen s nápadem aktivně trénovat, ale také spolupracovat na tvorbě článků. A protože je mi bližší praxe než teorie nakonec zvítězila právě trenéřina."

Tvá dcera Ema a syn Erik jsou aktivními hokejbalisty. Jak hodnotíš jejich přístup k hokejbalu a jak jsi spokojená s jejich výkonem?

"Erik funguje v klubu Karviné již třetím rokem na postu brankáře v kategorii mladších i starších žáků. Emička se hokejbalu věnuje dva roky jako hráč minipřípravky. Co se týká jejich přístupu, myslím si, že z jejich strany je to nenucené, takže svou účast se snaží, jak na tréninkových jednotkách, tak i zápasech aktivně dodržovat. Berou to jako součást svého života. Naopak, když je konec sezóny, tento režim jim chybí a je třeba ho doplnit ještě nějak jinak. Jako mámu mě těší hlavně to, že je hrát baví a že jim týmová hra dává pocit sounáležitosti.  Také, že "nejedou" jen sami za sebe, ale všichni za všechny. Jako trenér mám radost z toho, vidět, jak se postupně herně zdokonalují."

V našem klubu trénuješ nejmladší hokejbalisty přípravek. Jsi spokojená s touto kategorií?

"S dětmi tohoto věku je sranda, takže za mě určitě dobrý. Nepotřebují se učit hrát si. Což my, jako dospěláci občas postrádáme. Nechybí jim přirozenost. S těmi staršími je to samozřejmě taky fajn, člověk se hodně nasměje."

Chtěla by jsi jako trenér zasáhnout i do starší kategorie?

"Možná příležitostně, ale samozřejmě jen pokud by mě o to požádali  kolegové. Pořád mají s hokejbalem mnohem více společného než já a i zkušenosti mluví za vše. Já se vlastně pořád učím."

Na začátku sezóny jsi zasáhla i do kádru A-týmu jako kondiční trenér. Probíhá i nadále tato spolupráce. Máš zkušenost se silovými tréninky?

"Ano, zasáhla. Ale pouze jednou. Kluci z áčka mají kondiční trénink určitě zajištěn od lidí, kteří se tomu aktivně stále věnují. Pro mě osobně to byla vůbec první zkušenost, a možná i zkouška, sestavit takový trénink pro mužskou kategorii. Další se už nekonaly. Vlastně jsme je nestihli. Pamatuji si, jak mi tenkrát Lumír Rosůlek řekl: "No někteří jdou zítra do práce víš." Asi jim to tedy něco dalo, takže to je moje odpověď...."

Trenérskou dvojici v kategorii přípravek tvoříš s Pavlem Osičkou. Jak hodnotíš vzájemnou spolupráci?

"Pavel Osička je upřímný člověk a toho si na něm hodně vážím. Naše spolupráce není dlouhodobá, nicméně jsem ráda, že mohu mít za kolegu právě jeho. Oba máme jak na tréninku, tak na zápase nějaký svůj prostor. Snažíme se navzájem doplňovat, takže zatím to do sebe zapadá."

Na některých zápasech Tě můžeme vídat na časomíře jako zapisovatele. Jak se Ti líbí tato funkce?

"Sedět na časomíře a zapisovat mi dává možnost sledovat hokejbal zase trochu jinýma očima, takže mě ta pozice baví. Pro někoho "rutina", pro mě další z možností, jak se něčemu přiučit."

Chtěla by jsi se jako trenér podívat do reprezentace?

"No, tak vysoké ambice nemám, ale protože jsem nikdy nic takového nezažila, neměla nikdy tu možnost, tak jasně, že jo. Myslím si, že v každém sportovním odvětví je pro trenéra pocta být součástí reprezentačního týmu. Je to takový ten pomyslný kariérní vrchol. Sport jako takový miluji od dětství, takže kdybych tu příležitost dostala, určitě bych ji přijala."

Jako trenérka jsi jediná v klubu. Jak zapadáš do trenérského týmu, který tvoří jen mužské postavy. Jsi spokojená se spoluprací mezi trenéry?

"Ano jsem. No, možná se to časem změní a zapojí se žen více. Vybírat je určitě z čeho. Aktivně hrající hokejbalistky Karviné možná jednou zakotví jako trenérky. A jak zapadám? To nemůžu jednoznačně říct. To je otázka spíše pro kolegy. Jsou lidi, se kterýma si prostě sedneš, myslím tím názorově, povahově a s některýma zase ne, ale o tom to je. O komunikaci a vzájemné toleranci. Rivalita asi není na místě, pokud máme společný cíl. Spolupráce mezi trenéry určitě funguje, jinak by to asi ani nešlo. Někdo působí v klubu 25 let, někdo 4 roky a i když se můžeme v určitých oblastech rozcházet, je důležité se v konečném důsledku dohodnout. Je to hodně o vzájemné domluvě."

Chtěla by jsi v našem klubu něco změnit do budoucna?

"Změnit jako jedna osoba asi nemohu mnoho, ale přála bych klubu Karviné, aby si do budoucna udržel své místo v tom hokejbalovém a sportovním světě vůbec."