Marek Koláček: "A všechny mi pozdravuj od Koláče."

(2. část) Téměř čtyři stovky z vás pobavil v sobotu rozhovor s Marek Koláčkem. Dnes jsme pro vás připravili druhou část obsáhlého rozhovoru. Dozvíte se v něm například to, jak rozsáhlou slovní zásobu musí hokejbalista mít, aby si z mezinárodního turnaje přivezl výstroj přímo od Švýcarů.

Úvodní, nostalgická vzpomínka pak podtrhuje to, jak úzce spjatá parta lidí náš klub v roce 92 zakládala.

Tichá vzpomínka na ty, kteří se dnes prohánějí na hřišti tam nahoře, je součástí každého Old Stars Game. Jistě si zaslouží být jmenováni, protože i oni jsou spjati s počátky hokejbalu v Karviné.

Jak už jsem v počátku rozhovoru vzpomínal, Syky, Bajus, Cagi, to byli neuvěřitelní hráči a opravdoví kamarádi. Nikdy na ně nezapomenu, protože byli součástí mého a našeho života a moc mi chybí. I teď mám plné oči slz, protože jsem to dodnes nevstřebal a asi ani nevstřebám. To, že už tady nejsou. Určitě nesmím zapomenout na Karin Zacharovou, která byla součástí našeho týmu. Když jsme v začátcích řešili chod klubu, tak vždy u Zacharů doma. Ona se o nás do pozdních hodin starala a hlavně stmelovala naše partnerky. Vždy byla dobrou kamarádkou. Prostě naše Karča.

Kdo byl Vaším trenérem?

Mě trénoval vždy Hlava a po čase asistent Kurco. Ten měl zkušenosti i z reprezentace a vždy se skvěle doplňovali.

Hodně vzpomínek máš spjaty právě s Martinem Palou st. Je nějaká nej?

Tak to by bylo na knihu, protože já s ním vyrůstal od puberty a on mě fakt naučil spoustu sportů a věcí. Ať je to hokejbal, fotbal, kde jsme taky u baráku měli svůj mančaft DAC Draci, tenis, ping pong a tak dále! Vždy něco vymýšlel a to bylo super. My se v té době rozhodně nenudili. "Hlava" je pojem a nesmírně si ho vážím. Díky němu hokejbal v Karviné byl a bude, protože on tím žije! Neměl to s námi lehké, parta mladých divočáků, která potřebovala řád. A to on uměl! Vážně to není klišé! Jak my z něho měli respekt! Dokonce i my ženatí, to nekecám! Ale víš co? Nás znala celá Karviná, takže když jsme někde zapařili, tak se to k němu vždy dostalo. Hlavně já měl na to pech. Ještě jsem ani netušil, jestli se něco ví a on už to věděl! To si nás pak na tréninku vychutnal. Ale jedno ti řeknu, když byl zápas, nikdy se nestalo, že bychom jeho nebo tým nechali ve štychu. Vždy jsme to odmakali na 100 %. Navíc na tu dobu nás trénoval skvěle. Měli jsme neskutečnou fyzičku a těžíme z toho dodnes. On nám zajistil možnost chodit na bazén, nebo sehnal kluka, Rosťa Wsol se jmenoval, co trénoval karate. A ten se nám věnoval v rámci strečinku a masáží. Nic nám neodpustil, i když jsme brblali, ale myslel na všechno! My za ním pak vždy šli. Myslel to dobře!

Takže žádná historka?

Jednu, na kterou já ani spousta dalších kluků nezapomene, mám. Hráli jsme v Ostravě finále ligy. Vedli jsme o gól a vhazovalo se v naší třetině. Martin mi říká: "Koláč, buly vyhraješ, my to udržíme a je to doma." Já mu hlásím: "To je jasné!" V brance soustředěný Cagi, buly zprava, rozhodčí vhodil a já ho vyhrál tak, že jsem bekhendem trefil Cagimu přesně víko, což asi nejde, ale já to trefil! Cagi mi poděkoval, Hlava omdléval a vyrovnáno! V nastavení jsme sice vyhráli, ale jak mi to Marťas dával po celou dobu vyžrat! A jak si ze mě mančaft dělal prdel, na to nezapomenu. A oni taky ne!

A z opačného konce. Na co vzpomínáš vyloženě nerad?

Nerad vzpomínám na dva roky po sobě, kdy jsme hráli finále o postup do extraligy a vždy nám to ke konci uteklo. Ale asi to tak mělo být. Nebyli jsme na to dostatečně vyzrálí. Pak, když to přišlo a my jsme postoupili do extraligy, bylo to snad úplně nejvíc! Všichni dohola, koupání v kašně, Karviná hořela! Neskutečna týdenní párty.

Marku, co časy, kdy jste stavěli první hřiště? A dokážeš porovnat současný plastový povrch a rozvoj klubu s tím, co si pamatuješ?

Měli jsme velké štěstí, že jsme sehnali areál a hřiště na průmyslovce. Díky škole a hlavně školníkovi jsme tam měli na tu dobu super podmínky. Hřiště bylo asfaltové a upřímně ne moc kvalitní, ale my za něj byli rádi, i když se na něm šoupaly hokejky a museli jsme si je často měnit. Tenkrát jsme si je kupovali sami, Kurcák i já jsme měli kámoše hokejisty, tak jsme je sháněli od nich. Třeba za Titanku, tak to byla vážně darda! To jsem třeba prodal i stravenky, nechodil v práci na obědy, ale měl jsem Titanku! Tenkrát jsme ani tolik nevydělávali, takže jsme si všeho víc vážili. Mám vtipnou historku z Prahy, kde se hrál Evropský pohár. Hráli tam i Švýcaři. No a já znal anglicky jen "change" a nakonec jsem si domů přivezl dvě kompozitky KOHO a rukavice od stejné značky! Vlastně i Zachy vezl zpět jednu Kohovku. To jsme pak byli velcí fešáci! My jim dali ty naše dřeva, rukavice z doby krále Klacka a oni to měli jako historický exponát. Švýcaři fakt nechápali! Ale my měli na tu dobu top výstroj a byli šťastní! Jinak dnes ten plastový povrch, to je pecka. Míček po tom lítá, je to rychlejší a myslím, že i bezpečnější. To se s asfaltem fakt nedá srovnávat. Na asfaltu určitě víc trpěly nejen hokejky a výstroj, ale i klouby. A ty pády na něm, to taky nebyla sranda. Dodnes mám spoustu asfaltového ekzému, jak jsme tomu říkali. Navíc karvinské hřiště je moderní nejen díky povrchu. Moc se mi líbí i osvětlení a mantinely.

Sleduješ karvinský hokejbal i v současnosti?

Pečlivě! Je super, že je v Karviné extraliga. Fandím jim. Ať se tam drží už na pořád!

Dělal jsi i jiný sport než hokejbal?

Jak už jsem říkal, byli jsme generace, kde krom sportu nebylo nic víc. Sport byl samozřejmostí. Hrál jsem dlouho závodně házenou, chodili jsme hrát fotbálek, florbal, hokej, nohejbal, tenis, ping pong, zkrátka co šlo a hlavně tam, kde byla parta.

Tvé pracovní povinnosti tě zavály na Slovensko. Má tvé působení u našich sousedů i nějaké hokejbalové stopy?

Kupodivu má, protože si chodím každou neděli zahrát se starými pány v Bratislavě. Je to super. Navíc tam mají spoustu hřišť i hal, což je velký komfort. A já se hlavně hýbu a hraju to, co mám nejraději.

Chtěl bys závěrem něco vzkázat vedení či hráčské základně klubu?

Určitě bych jim chtěl popřát hodně úspěchů. Jak sportovních, tak osobních. Ať mají klub v srdci, jako jsme měli my. Věřím, že mají, protože hrát za Baníček, i když dnes už v názvu není, byla a je velká čest! Ať myslí na to, jaké podmínky mají a váží si jich. V neposlední řadě bych chtěl, Mariane, poděkovat za to, že sis na mě vzpomněl. Tenhle rozhovor mi udělal velkou radost. Děkuji taky za tvou práci, kterou odvádíš v klubu. Jo a všechny mi pozdravuj od Koláče!